Architektura

Kamenické práce, kameníci Praha, kamenictví, inspekce a znalecké posudky kamene, repase kamenných schodů, renovace kamenných schodů, broušení kamenných schodů, repase památek, repase pomníků, repase soch, repase kamene, kamenické práce, kamenické opravy kamene, kamenictví, broušení kamene, broušení kamenných podlah, stavební kamenické práce, restaurátorské kamenické práce, rekonstrukce kamene, čištění kamene, tryskání kamene, parní čištění kamene, impregnace kamene, anti-graffiti ochrana kamene a povrchů krátkodobě i dlouhodobě připravena zajistit dle Vašeho přání a požadovaného rozsahu služeb naše odborně prováděcí sdružení Kamenický Servis®.

Oprava kamene

Kamenický Servis® je odborně způsobilou a renomovanou prováděcím kamenickým sdružením s kvalitním zázemím zakládajícím se na odborném vzdělání, teoretických vědomostech a bohaté a dlouholeté praxi prováděných služeb a realizací a spoluprací s významnými institucemi v rámci ČR a Británie – viz. níže.

Oprava kamene

Hlavním zdrojem odborných znalostí sdružení Kamenický Servis® je studium středoškolských kamenických oborů a dlouholeté studium architektury a dějin stavebního umění z hlediska architektonických slohů a jejich nosných prvků v kamenickém a stavebním řemeslném odvětví v rámci Evropy a Británie.

Oprava kamene

Střední průmyslová škola kamenická a sochařská Hořice se nachází v Hořicích v Podkrkonoší. Patří mezi nejstarší instituce v Evropě a možnosti, kterými z hlediska školení disponuje, jsou v dnešních podmínkách unikátní. Areál školy má mnoho předností. První z nich je rozloha. Budova školy byla postavena speciálně pro účely odborného sochařského školení a celý areál byl tomuto záměru přizpůsoben. Areál tvoří hlavní budova školy, dílny a ateliéry. V hlavní budově je zajišťována výuka teoretických předmětů, všeobecně vzdělávacího základu a odborných teoretických předmětů. Jsou zde tři nově vybavené počítačové učebny pro výuku počítačové grafiky, jazyků, 3D modelování i odborných oborových předmětů.

V dílnách a ateliérech probíhá praktická výuka žáků. Pro každý z oborů je vyčleněna část prostorů dílen, sochařských a malířských ateliérů a modeloven. Sochaři, restaurátoři a technici mají k dispozici venkovní krytá pracoviště pro zpracovávání kamene, dále využívají sádrovnu a halu s technikou pro zpracování kamene, kamenořez atd. Obor geotechnika má k dispozici učebny vybavené pro odborné školení, jejich součástí jsou například laboratoře a rýsovny. Do nedávné doby byl součástí školy i tzv. poloprovoz, sloučené pracoviště, kde zaměstnanci přímo v komplexu pracovali na kamenických zakázkách. Studenti byli s odbornou praxí v každodenním kontaktu. Vzhledem k modernizaci areálu byl poloprovoz rozpuštěn. Na jeho místě bylo umístěno nové robotizované pracoviště, které respektuje současné trendy ve způsobu zpracování a tvorby kamenných prvků. V areálu školy sídlí i Státní zkušebna kamene, s níž škola úzce spolupracuje, žáci si v rámci výuky doplňují teoretické poznatky ukázkou z praxe.

Ojedinělou součástí majetku školy je i Masarykova galerie plastik, která disponuje početným depozitem sochařských děl. Část jejích sbírek náleží do fondu Galerie plastik v Hořicích. V majetku školy je i velmi početná a unikátní sbírka sádrových odlitků, reprezentujících téměř všechny etapy světového sochařství.

Oprava kamene

Kamenické a kamenosochařské středisko Lipnice založené roku 1951 se nachází pod hradem Lipnice na Havlíčkobrodsku. Díky dlouholeté tradici kamenického a kamenosochařského vzdělávání v Lipnici nad Sázavou je velkou devizou zdejšího pracoviště bohatě vybavené technické zázemí. Studenti se zde učí zpracovat kámen od základního hrubého dělení až po finální povrchové úpravy. Samozřejmostí je zvládnutí používání strojů, jako jsou pily a leštičky, velký důraz je ale stále kladen i na ruční práci, která dnes výrazně nabývá na exkluzivitě, stává se vyhledávaným a ceněným zbožím. Díky modernizaci provozu se studenti přirozeně seznamují s aktuálními možnostmi a trendy v oboru.

Aktuálně byla instalována nová CNC fréza, která do kamene reprodukuje obraz podle digitálních dat, a pískovací stroj TITAN Kompakt pro hluboké pískování nápisů a ornamentů do kamene v bezprašném provozu. Práce studentů kamenických a kamenosochařských tříletých i čtyřletých oborů lze obdivovat přímo na Lipnici, dále v areálu Uměleckoprůmyslové Akademie ve Světlé na Sázavou, jejíž součásti se středisko v roce 2000 stalo, i na mnoha dalších místech nejen v regionu Vysočiny.

Svými pracemi se studenti pravidelně prezentují na domácích i zahraničních přehlídkách, soutěžích i sochařských sympóziích. O kvalitě zdejšího vzdělávání svědčí mimo jiné i fakt, že značná část absolventů pokračuje ve studiu v sochařských ateliérech na Akademii výtvarných umění v Praze.

Kromě oboru Kameník, Kamenosochař a Restaurátor a konzervátor je zde nové zaměření – Zahradní architekt. Jedná se o čtyřletý obor, který se zabývá zahradní a krajinnou tvorbou. Studenti pracují nejen v moderních ateliérech a dílnách, ale využívají i učebnu počítačové grafiky vybavenou 3D skenerem a 3D tiskárnou. Cílem školy je vychovat vzdělané, samostatné a zručné profesionály.

Naši pracovníci a vedoucí pracovníci včetně jednatelů našeho sdružení v minulosti prošli studiem na středních odborných školách v Hořicích nebo v Lipnici a následně své profesní zkušenosti rozšířilo v rámci zahraničních stáží a pobytů v rámci nadnárodních kamenických vzdělávacích programech pod záštitou např. IICR institutu v rámci Velké Británie, Německa, Austrálie a USA. Díky tomuto vědomostního zázemí naše sdružení disponuje a nabízí velmi silný potenciál a záruku kvalitního výsledku realizovaných prací a zakázek.

Oprava kamene

Kamenické práce a architektonické slohy

Kamenický Servis® ve spolupráci s národním  památkovým ústavem provádí opravy a repase kamene a historicky či památkově chráněných kamenných objektů a povrchů. Nejstarší stojící stavební památky v našich zemích se běžně označují společným názvem románské. Ozývá se v něm latinské jméno Říma – Roma, neboť toto umění vznikalo v zemích, které patřily k tehdy již zaniklému římskému impériu, kde stavitelství z kamene mělo staletou tradici. Odtud se s určitým zpožděním a v prostších, zjednodušených a často zhrublých formách šířilo i do ostatní Evropy, a tedy také do našich zemí.

Kamenické práce a románský sloh a jeho specifika

Rámcové a ne zcela výstižné pojmenování nejstaršího období stavební tvorby (ve starší literatuře ostatně najdeme označení „byzantský sloh“) zahrnuje i dva předrománské slohy:

Oprava kameneSloh karolínský, určující západoevropské umění v 9. století n.l. a nazývaný po Karlu Velikém (768-814), tvůrci veliké říše, jenž v roce 800 přijal římskou korunu a usiloval i v umění vyrovnat se starověkému Římu (u nás tento sloh zastupuje svatováclavská rotunda sv. Víta v Praze)

Sloh ottonský, časově vyplňující 10. století. Nese dodatečné pojmenování podle císaře Otty Velikého, který pokračoval v pokusech o obnovu slávy římské říše na poli politickém i kulturním. (Z našich památek je ukázkou ottonské architektury bazilika sv. Jiří na Pražském hradě, i když zčásti pozměněná obnovou po ohni 1142).

Kamenictví architektonicky pojednává o předrománském – ottonském – období, vyznačujícím se hmotností a nepatrnou členitostí těžkých staveb, lze v naší architektuře mluvit takřka až do přelomu 11. a 12. století, kdežto vlastní románský sloh, v západní Evropě rozšířený po celé 11. a 12. století, se v české oblasti rozvíjí hlavně po roce 1100. Vrcholu dosahuje ve skupině kostelů z prvé poloviny 13. století. Kolem roku 1240, již souběžně s dožívajícím románským slohem vyrůstají první gotické stavby.

Dnes je již známo, že na Velkou Moravu nepřinesli křesťanství teprve Konstantin (Cyril) a Metoděj r. 863, ale že se sem šířilo již dříve, ze západu i s nebezpečím politické závislosti na tehdejší Východofranské říši. Cyrilometodějskému období se naproti tomu přisuzují drobné i velké kostely s půlkruhovými nebo podkovovými půdorysy apsid a opět podle dochovaných dispozičních analogií – tentokrát byzantských – se u větších složitějších staveb předpokládají viditelné kupole nekryté kuželovou střechou. Některé z těchto kostelů mívaly velkou západní předsíň zvanou nartex, určenou pro dosud nepokřtěné osoby.

Ve 12. a 13.století se stěna lodi i apsidy obohacuje slepými arkádami nebo oblými příporami a jen zcela vzácně se vyskytuje zdrobnělá galerie. Jako podpora se uplatňují jednak hmotné pilíře čtvercového nebo křížového průřezu, jednak sloupy s krychlovou, kalichovou nebo košovou hlavicí a s nárožními drápky při patce. Menších sloupků se užívá také v typických sdružených podvojných, potrojných a víceosých oknech, obvyklých v různých kompozicích (střídání počtu otvorů a pořadí i několika pater nad sebou) hlavně v horních částech věží, u velkých sálů, v klášterních ambitech nebo u bočních tribun řádových (klášterních) kostelů.

Oprava kameneV době, kdy umělecký projev určuje románský sloh, ovládl naše země již plně feudalismus. Na samém počátku historického období – na přelomu střední a mladší doby hradištní – sjednocuje zemi, rozdrobenou na více kmenových knížectví, dynastie Přemyslovců a nadále v Čechách, rozdělených ve správní kraje, vládne pražský kníže (na Moravě údělná knížata) a později král. Z některých členů panovníkovy družiny se vytváří šlechta a jí podléhá nesvobodné venkovské obyvatelstvo, zabývající se téměř výhradně zemědělstvím a chovem dobytka a vyrábějící jen tolik, kolik potřebuje k obživě a desátkům pro svého feudálního pána. Stará rozlehlá hradiště s prvními zděnými kostely a paláci, přežívající v hradské soustavě místy až do 12. Století.

Křesťanské učení, přicházející do našich zemí zprvu ze Západu a brzy na to s cyrilometodějskou misí i z byzantského Východu, nepřináší s sebou jen výstavbu kostelů, ale záhy také kláštery, zařízení pro společenství mužů (mnichů) nebo žen (jeptišek), řídících se určitým řádem, regulí čili řeholí. Ruku v ruce s křesťanstvím přichází také zděná architektura. K jeho šíření a upevňování bylo třeba vhodného, liturgicky vyhovujícího prostředí, jímž jsou kostely. Těch se také z románské architektury zachovalo nejvíce, jednak dík materiálu – kameni, jednak proto, že způsob jejich využití se během staletí neměnil – až na to, že řada z nich nedostačovala později prostorově a některé se staly sakristiemi gotických novostaveb, nebo z nich zůstala ponechána jenom část, např. věž, zdivo lodi ap. Jsou vesměs orientované (oriens znamená latinsky východ), tj. obrácené kněžištěm k východu.

Kostelní stavby se podle prostorového uspořádání dělí na centrální a podélné. Do první skupiny patří především rotundy, původně hradní kostely s válcovou lodí a půlválcovým kněžištěm – apsidou, opatřené později malou věžičkou pro zvonek a někdy i válcovou nebo hranolovou věží. Podélné kostely se rozdělují na jednolodní a vícelodní. První z nich jsou zpočátku malé, nízké, s lodí klenutou valeně, s apsidou a bez věže, ale po roce 1100, kdy se zakládají hojně i při dvorcích šlechty, se tento typ stává prostornější. K vysoké lodi, často o dvou polích křížových kleneb oddělených pasem, přisedá nízká apsida a k západnímu průčelí se připojuje věž, někdy o stejné šířce jako loď.

Své nadřazené postavení nad poddanými vyjadřuje i zde: obřadu se účastní odděleně, na tribuně či empoře v západní části kostela, jenž se proto označuje jako panský tribunový nebo emporový. Tribuny mají podobu kruchty nebo jsou vloženy ve věži či se od lodi oddělují stěnou prolomenou otvory. Přístup tvoří buď schodiště v sídle zdi, které je pro románské stavitelství vůbec typické, nebo dřevěný krytý most, vedoucí z přilehlého dvorce přímo do prvního patra na tribunu. Kláštery – zakládané panovníkem nebo šlechticem – jejichž kultovního, kulturního i kolonizačního poslání jsme se dotkli již dříve, tvoří v této době soběstačnou hospodářskou jednotku.

Kamenictví a toto období vtisklo např. také základní rozvržení půdorysu nynějšího Starého Města pražského. Jeho středem se tehdy postupně stává tržiště (Staroměstské náměstí a Týn). spojené cestami a pak ulicemi s brody přes Vltavu, s Vyšehradem, s kupeckou osadou na Poříčí. Rovněž na nynějším Novém Městě velkorysé Karlovo založení nezahladilo zcela staré osady, seskupené kolem více či méně dosud zachovaných kostelíků románského původu.

V Praze se však navíc z 12. a počátku 13. století uchovala početná skupina civilní zděné architektury, kterou představují románské kupecké domy a šlechtické dvorce na nynějším Starém Městě, jejichž přízemí se po umělém zvýšení dříve zaplavovaného terénu ocitla ve sklepech dnešních domů. Bývala však již od počátku polozapuštěná v zemi a sestupovalo se do nich po několika schůdcích, zatímco ke vstupu do prvního patra přiléhala terasa s vnějším schodištěm, označovaná také francouzským termínem peron. Pro přízemky, spojené někdy s patrem ještě schody v síle zdiva, jsou kromě valeně klenutých prostor příznačné čtvercovité místnosti o čtyřech polích křížových kleneb na střední pilíř nebo sloupek, nebo dvoulodí o dvou podporách. Na sklonku slohu se v těchto stavbách objevují i hranolová těžká neprofilovaná žebra, jejich původ nacházíme i italské Lombardii. Na někdejší bohatost vnitřního uspořádání pražských domů můžeme usuzovat z ojedinělého příkladu figurálních nástěnných maleb (uložených dnes v Muzeu hlavního města Prahy).

Kamenictví se význačnou stavbou románského období, kterou byl Juditin kamenný – pískovcový – most v Praze z let 1158 až 1172, souběžný s nynějším Karlovým mostem. Na levém – malostranském – břehu jej chránila dnešní menší mostecká věž, původem starší než sám most a od konce 16. století pouze zevně renesančně upravená. Výjimečnost tohoto stavebního díla vynikne ve srovnání s okolními zeměmi: obdobný, jen o málo starší most (1135-1146) mělo ve střední Evropě tehdy pouze Řezno.

Kamenické práce a gotický sloh a jeho specifika

Oprava kameneKamenictví definuje sloh a název nástupného slohu jako Gotika. Tomu slohu dala jméno Francie, země jeho zrodu, styl ogival – osvícenská umělecká kritika, zejména italská, vycházejíc ze staršího hanlivého významu, znamenajícího totéž co barbarský a spojujícího toto umění mylně s barbarskými Góty.

Kamenictví a gotika, která jediná tvoří zcela osobité vlastní tvarosloví a skladebnost na rozdíl od románského slohu, renesance, baroka a klasicismu s empírem, vyvozujících své tvary i ornamentiku z architektury antické, především římské a zčásti řecké. Pro svoji odlišnost proto také nenašla pochopení u přívrženců klasických slohů, přesto však architekti k jejím prvkům sahali v následujících staletích ještě několikrát.

V kamenictví nepočítáme její přežívání hluboko do renesance, volně z ní čerpají umělci na počátku 18. století, a to nejen při přestavbách velkých klášterních bazilik, ale i při samostatné tvorbě (tzv. barokní gotika). Znovu poskytuje gotika inspiraci v časném romantismu již před rokem 1800 a potom při velkých přestavbách zámků na romantické „hrady“ kolem poloviny 19. století, které předcházely vzniku novogotiky čili pseudogotiky v období historických slohů druhé poloviny 19. století.

Gotika vzniká kolem roku 1150 ve Francii v kraji, v němž leží Paříž a postupně se šíří do celé Evropy. Do českých zemí přichází ve druhé čtvrtině 13. století a zůstává tu přibližně po tři staletí. Ve své rané – časné fázi zůstává přes řadu vynikajících staveb slohem importovaným, ale již od počátku 14. století se domácí prostředí chápe samostatné tvorby a vrcholná česká gotika se staví do čela evropského vývoje. Obdobné postavení získává po letech stagnace znovu na sklonku svého trvání jako pozdní neboli vladislavská gotika.

Kamenictví definuje hlavní znaky gotiky (i když to neplatí vždy a zcela jednoznačně a zejména v české vrcholné gotice bychom našli řadu výjimek) se počítají lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém, vertikalita a štíhlost tvarů směrujících vzhůru. Lomený oblouk umožňuje užít stejně vysoké klenby nad prostorem o různé šíři, což je u půlkruhového románského oblouku vyloučeno. Tlaky kleneb, nyní slabších, protože je nesou žebra, směřují více šikmo dolů než do stran a dají se opěrným systémem podchytit natolik, že stíny mohou být méně silné a jsou stále více odhmotňovány zvětšujícími se okenními otvory, dělenými pruty a ve vrcholu geometrickými obrazci kružeb. Kromě žebrových kleneb se po celou gotiku těší oblibě valené klenby, půlválcové vybíhající často přímo od země a vytvářející tzv. tunely. Ve sklepech na nich zůstávají v nezahlazené maltě výrazné otisky širokých prken „šalování“, bednění, na něž se klenulo, a právě podle těchto stop se značnou pravděpodobností rozeznáváme gotický sklep.

V kamenictví gotickou architekturu doplňovaly plastické detaily s figurální, zvířecí i rostlinnou tématikou a malby, a to nikoli pouze obrazy. Stíny, uvnitř i zevnitř, trámové stropy i žebra a ostění se pestře malují, takže gotické stavby bývaly pro nás dnes již takřka nepředstavitelně barevné. Jinou úpravu povrchu stěn v interiérech – kromě obkládání dřevem – představuje metrické členění v charakteristické kosočtverečné síti, ryté za vlhka do povrchu lepenice.

Kamenictví definuje tzv. ranou (časnou) gotiku, která trvá v našich zemích od příchodu slohu po roce 1230 do začátků 14. století. Podstatnou její součást tvoří gotika zvaná cistercko-burgundská, protože z Burgundska ji k nám přinášejí cisterciáci, kteří si každoročními synodami udržovali stálý přímý styk s mateřskou zemí a nadto v rámci své činnosti se zabývali stavitelstvím. Prostředníkem rozšiřujícím nový sloh, jsou právě řádové stavební hutí, jakési středověké stavební podniky. Sestavoval je a vedl zkušený mistr a zřizovala se pro určitou stavbu, nebo pracovala v širším okruhu. Typické formy, které si vytvořila nebo osvojila, dovolují sledovat působení její nebo jejích vyučenců, kteří jako jednotlivci přešli třeba i na jinou stavbu.

V kamenictví u cistercko-burgundské gotiky mluvíme o mechanické skladebnosti: jednotlivé články nesrůstají, ale působí dojmem, jako by byly k sobě složeny ze stavebnice kdykoli rozebratelné, až již to jsou válcové přípory v koutech a na plochách křížových pilířů nebo stín, či sloupky v stále ještě ústupkových portálech.

Typické jsou pro 13. století trojlaločné oblouky – jetelový list- u portálků i v kružbách, dále těžké hmotné profily žeber, oblouků i jiných článků a náběžní štítky při styku žebra s konzolou nebo hlavicí přípory. Z kleneb charakterizují 13. století kromě běžných křížových kleneb šestidílné, v menších centrálních prostorách se objevují hvězdové klenby.

Kamenictví se vyznačuje v hradní a opevňovací architektuře rané gotiky tím, že se vysoké hradební věže a věže hradů a na kruhovém nebo čtyřúhelném půdoryse směrem nahoru zužují. 13. stolení – především jeho druhá polovina, vyplněná obdobím vlády Přemysla Otakara II. a Václava II. – je také stoletím zakládání kolonizačních míst, hradů a velkých klášterů nebo jejich znovuvýstavby. Tehdy také vznikl náš nejstarší dodnes stojící kamenný most v Písku, jenž pod hradem spojil oba břehy řeky Otavy.

Oprava kamene

Kamenictví definuje tzv. vrcholnou gotika, která se zhruba kryje s dobou panování Lucemburků (1310-1419, nepočítaje v to neklidné období Zikmundovo) na českém trůně. Zatímco ve 13. a ještě počátkem 14. století vystupuje jako sloh cizí, přibližně od r. 1330 se chápe stále intenzívněji tvorby domácí prostředí a z dosud mezinárodního slohu se vytváří sloh regionálně zabarvený, tzv. česká gotika. Toto umění, projevující se stejně vysokou úrovní i v plastice a malbě, dosahuje evropského měřítka. Pokud jde o architekturu, spatřují se tu začátky cesty, která dalším vývojem směřovala k pozdní gotice.

Kamenictví definuje tzv. pozdní gotiku, která se často nazývá také vladislavská podle Vladislava II. Jagellonského (1471-1516), za něhož dosáhla rozkvětu. Zabírá co nejvšeobecněji vzato celé pohusitské období a trvá až do třicátých let 16. století, od roku1492 již souběžně s přicházející renesanci.

V kamenictví ani ona není jednolitým slohovým projevem. Naopak počátky tohoto údobí nedosahují zdaleka úrovně staveb z doby Václavovi. Husitské války totiž rázem zastavily slibný vývoj lucemburské gotiky, a to nejen v místech bojů, ale i v rožmberských jižních Čechách, vojensky prakticky nedotčených.

Kamenictví v poválečných letech a ještě za vlády Jiřího z Poděbrad se čerpá z předhusitského období a až teprve tvorba bývalého bakaláře týnské školy Matyáše (Matyáše) Rejska a Benedikta Rejta vytváří v poslední čtvrti 15. století skutečnou pozdní gotiku. Dílo Rejskovo, plné tvarové vynalézavosti, vyhovuje bohatostí a až přeplněností detailu, zejména ornamentiky, především vkusu zbohatlých měšťanů, kdežto královský stavitel Benedikt Rejt svou velkorysou koncepcí, zejména v řešení prostoru a do důsledku domyšlenými krouženými klenbami povznáší českou architekturu opět do čela evropského umění.

V kamenictví se stárnutí slohu se projevuje v sesychajících se tvarech listí, dalším oblíbeným příbuzným motivem se stávají sukovité pokroucené větve, užívané v nejrůznější funkce, nakonec i místo klenebních žeber, a doprovázejí je plastiky drobného zvířectva, ještěrek, ptáků apod. V této slohové fázi – ač ne poprvé – se také v plastice s oblibou vyskytují neslušné motivy, jako postavičky obracející se obnaženou zadní částí těla k divákovi aj. Datovací pomůckou jsou kromě ostatních běžných znaků (žebra, konzoly, hlavice, kružby) i štíty erbů, nabývajících nesouměrného zprohýbaného a vykrajovaného tvaru štítů.

Oprava kamene

Kamenictví v rozkvětu pozdní gotiky stojí z kleneb na předním místě klenby kroužené, jejichž žebra se v hybných křivkách splétají a vytvářejí množství samostatně zaklenutých políček. Brzy se objevuje přetínání a přerušování žeber, nebo se sahá k tvrdším složitým hvězdovým a síťovým vzorcům, které ztrácejí konstrukční funkci a stávají se stále více záležitostí zdobnou. Protože v tomto směru již možnosti končí, klenby se jednak vůbec zbavují žeber (od konce 15. století), jednak je zaměřují motivem větví. Od konce 15. století střídá dosavadní žebrovou klenbu klenba sklípková neboli diamantová, ve starší literatuře zvaná též routová, jejíž povrch je plasticky i světelně rozbit množstvím polí s negativním tvarem diamantového řezu.

České kamenictví a kamenické práce v období tzv. České gotiky, jejímž spolutvůrcem se stal i samotný Petr Parléř, po Matyáši z Arrasu stavitel pražské svatovítské katedrály, ovládla plně jak monumentální tvorbu doby Karlovy, tak komorně laděné stavby Václava IV., a vrcholu v úsilí o malebnost dosáhla kolem r. 1400 ve slohu, který se v dějinách plastiky nazývá „krásný“ nebo „měkký“.

Celé období České gotiky je charakterizováno úsilím o jednotný, najednou vnímatelný prostor, zbavený dosavadní hloubkovosti a přemíry architektonických článků. Přípory se zkracují nebo jejich funkci přejímají konzoly, až se konečně žebra zasekávají přímo do stěn nebo do válcového těla sloupku.

Naplňování tohoto cíle dává také vznik novým prostorovým typům, zejména dvoulodím, ale i klenbám, v nichž se stírá až dosud závazné dělení na uzavřená pole, která se mechanicky sčítají. Místo nich se objevují síťové klenby dvou základních typů: parléřovská, užitá Parléřem ve vysokém chóru svatovítské katedrály v Praze a milevská, v presbyteriu sv. Jiljí v Milevsku. Spolu s hvězdovými obrazci se těší oblibě obkročná klenba, v podstatě polovina klenby síťové, jak v předsíních kostelů, tak v interiérech.

Kamenické práce a renesanční sloh a jeho specifika

Kamenický obor definuje sloh Renesance – což znamená v překladu znovuzrození či obrození – totiž, jak se myslelo, znovuzrození antické kultury, tedy i umění a v jeho rámci také architektury.

Oprava kamene

Kamenictví v období renesance má svou kolébkou renesance v Itálii. První generace renesančních architektů však vycházela ještě ze starokřesťanských staveb a z tzv. protorenesance, které mylně pokládala za starořímské. Teprve další umělci studují skutečné antické stavební památky a vyvozují z nich poučení pro vlastní tvorbu, která ovšem není kopírováním ani bezduchým napodobováním římské architektury.

První kamenická stavba čistých renesančních forem, florentský nalezinec Filipa Brunelleschiho, se staví roku 1420, téhož roku, kdy na Vítkově hoře odráží Žižka křižáky. Do českých zemí přichází renesance ještě za rozkvětu pozdní gotiky r. 1492 a asi do r. 1538 ji lze označovat za časnou neboli ranou. Po ní, přibližně do r. 1580, nastupuje vrcholná renesance, a zbytek století a počátek následujícího, až do r. 1620, vyplňuje pozdní renesance, kterou prostupuje manýrismus. Celou tu dobu se však vyskytují gotické prvky různého druhu a povahy, které zčásti přežívají a zčásti se jich užívá úmyslně.

Oprava kamenePrvky vycházející z antických vzorů, přejímá renesance přes římskou architekturu v podstatě řecký systém svislé podpory – sloupu a vodorovného břemene – kladí, tvořeného architrávem, vlysem a římsu, dál z římského stavitelství pilíř, oblouk a klenbu, a tyto motivy nikdy navzájem kombinuje.

Sloupové řády, kterých užívá, řadí zpravidla podle tzv. klasické nadřazenosti – od nejjednodušších a nejhmotnějších. Dole k nejdekorativnějším a nejsubtilnějším směrem nahoru, a to zejména v arkádách, přičemž do přízemí se nikdy místo sloupu staví hranolový pilíř. Podle této nadřazenosti následují jednotlivé řady zdola nahoru v tomto pořadí: toskánský, zvaný někdy římsko-dórský, iónský, korintský a kompozitní. Oproti klasickým vzorům mívají sloupky vrcholné renesance místo kanelur, povrchového svislého žlábkování, hladké dříky. Spolu se sloupy a polosloupy se v tomto období uplatňuje také plně vyvinutý pilastr.

Kamenictví v renesanční architektuře působí staticky klidným vrstvením horizontálních (vodorovných) pater, jen někdy oddělených římsami, a tento dojem zesiluje atika, typický renesanční zakončovací článek nad hlavní římsou, užívaná často místo tradičních štítů a občas kryjící opačný sklon střechy, s úžlabím uprostřed.

Fasáda, až na ostění oken – pro renesanci jsou příznačná sdružená okna ve společném ostění – a portálů je plošná, členění nedodává stěně architektonická plasticita, ale malba (časté a nejjednodušší bývají nárožní šedé, vzácněji červené nebo žluté obdélníky), nebo sgrafito, obvykle napodobující iluzivně diamantový řez. Dvoubarevnosti se dosahuje buď tak, že tenká svrchní vrstva světlé omítky se za vlhka proškrabuje na tmavou spodní (je-li tomu opačně, mluvíme o obráceném sgrafitu nebo kontra sgrafitu), nebo také tím, že povrch zůstává hladký a škrábané části v jednobarevné omítce se pro zdrsnění brzy barevně odliší působením povětrnosti. Při malbě – kromě pestrobarevnosti – se užívá tzv. chiaroscuro, malba omezeným počtem barev (například bílá, pískově žlutá a sienová, nebo bílá, světlešedá a tmavošedá), kde výsledek působí dojmem reliéfu. U poměrně omezeného počtu staveb ukončuje průčelí ve funkci hlavní římsy lunetová římsa, někdy rovněž jen iluzívně napodobená ve sgrafitu nebo malbě (zámek Telč).

Kamenické práce se v renesanci objevují již také v kompozici otvorů, oblíbená později v baroku i klasicismu a empíru, zvaná vignolovslý nebo palladiánský (palladiovský) motiv (užívali ho totiž italští architekti Vignola a Palladio) a někdy také syrský oblouk. Je to symetrické seskupení tří otvorů – ve funkce okna, vchodu nebo motivu v arkádách – z nichž střední širší vrcholí půlkruhovým obloukem a dva boční užší jsou zakončeny přímým překladem. Dalším přínosem renesance je kuželková balustráda, objevující se v parapetu arkád, volná i poloreliéfní v atikách, na kazatelnách, v zábradlí schodišti v iluzívním provedení ve sgrafitu na fasádách.

Pokud jde v kamenictví o renesanční klenby, nejoblíbenější typy jsou křížová a valená s lunetami, ale užívají se i klenby klášterní, zrcadlová, necková a vzácněji kupole. Pro hrany kleneb jsou charakteristické ostré hřebínky, většinou vytažené ve štukové omítce, ale v časnější době, počátkem 16. Století, vyzděné z cihelných tvarovek a tedy širší a kombinované v průsečících s podobně prefabrikovanými svorníky (např. na hradě Lipnici v 1. Patře severozápadního paláce). Po r. 1600 zčásti vystřídávají hřebínky ploché lišty.

Zcela novým prvkem je ornamentální, popřípadě geometrický štuk, jenž čerpá opět z ornamentiky antické. Někdy jej nahrazují terakotové reliéfy. Figurální štukatury mnohdy vysokého reliéfního provedení zpodobňují alegorie (oblíbené ostatně i v malbě a v kamenných reliéfech na soklech a parapetech arkád) i celé výjevy, čerpající náměty z antických dějin a bájesloví, ale i z bible. Velmi rozšířené a pro renesanční interiér příznačné jsou trámové a u zámků ještě kazetové a tabulové malované stropy. U prvních se na stěnu mezi sousední trámy malují pestré ovocné a květinové festony, vytvářející po obvodu místnosti girlandy s vlajícími stužkami a střapečky.

Oprava kamene

Raná neboli časná renesance v našich zemích se dá časově vymezit kolem roku 1492 (shodným s letopočtem objevení Ameriky), kdy z ruky vlašských kameníků, povolaných z Uher, vzešel portál zámku v Tovarově na Moravě a téhož roku i zámecký portál v Moravské Třebové, zřejmě dílo domácího kameníka, a rokem 1538, v němž stavba pražského letohrádku královny Anny zahajuje nástup skutečného renesančního umění.

Souběžně s časnou či ranou renesancí totiž stále žije pozdní gotika a vydává až do počátku 16. století své nejskvělejší plody. Nový sloh se naopak teprve probojovává: záhy se ho ujímá pražská dvorní stavebního Rejtova (Reidova) a jejím nejčastějším datovaným renesančním projevem z roku 1493 jsou okna Vladislavského sálu, tesaná patrně podle grafických vzorníků, rozšiřovaných tehdy již z Itálie za Alpy.

Kamenickým renesančním pracím se pozvolna přizpůsobují i domácí mistři, ale vesměs jde prozatím stále jen o kamenické doplňky architektur, pojatých tradičním způsobem. Jsou to hlavně portály, okenní ostění a ojediněle i čela podloubí. Sloupy a polosloupy jakož i pilastry mají kanelované dříky s vloženými píšťalami, po celé výšce stejně široké, bez entáze, a jejich hlavice jsou tvořeny buď širokými blanitými listy, nebo – na nápadně tenkých dřících – se skládají ze stylizovaných akantů a květů a kladí se nad nimi většinou nezalamuje.

Oprava kameneV kamenictví se spíše jen jako zajímavá epizoda se v 16. století objevuje tzv. románská renesance. První na ni v roce 1921 poukázal profesor Vojtěch Birnbaum a pokusil se vyložit ji jako hledání východiska nových tvůrčích možností v románském slohu v okamžiku, kdy pozdní gotika dožívala a skutečná renesance ještě nevstoupila na zdejší půdu. Jak se zdá, s projevy románské renesance se setkáváme nejen v kombinaci s gotikou, ale i později, během druhé poloviny 16. století. Je tvarově stejně neobvyklá jako v 18. století tzv. barokní gotika.

Kamenické práce mají jako nejcharakterističtější ukázky, která se zpravidla uvádějí tordované polosloupky a svazkové sloupky s krychlovými hlavicemi ve funkci patek v průjezdě staré hradní brány v Jindřichově Hradci, ještě nedávno považované za skutečně románské. Avšak téměř ještě výraznější příklady se našly např. v mázhauzech měšťanských domů v Polné, rovněž s „románskými“ krychlovými hlavicemi, opakovanými v převrácené poloze vždy jako patka téhož sloupku.

Kamenické práce a vrcholná renesance trvá od r. 1538 až do sedmdesátých let 16. století. Letopočtu 1580 se užívá spíše jen jako orientačního mezníku pro konec vrcholné a začátek pozdní renesance.

Oprava kamene

Kamenické práce ve štítech, jejichž existenci si vynucují vysoké střechy, ale i v atikách, kryjících často střechy skloněné opačně, do středu, se uplatňují dva směry. První jsou volutové, závitnicové štíty, členěné lešením pilastrů (nebo polopilířků) a říms zakončovacími články římsového profilu, obvykle čtvercového půdorysu, které připomínají vázy s poklopem. Tato skupina štítů se vývojem zjednodušuje, až zůstává pouze štítová plocha, dělená horizontálně minimálním počtem říms. Druhý typ představují štíty a atiky obloučkové, jejichž vzor nacházíme v Benátkách. Na rozdíl od volutových se vyskytují jen zhruba v rozmezí let 1540 – 1580. Nejčastěji se s nimi kombinuje tzv. krenelování, dekorativně přetvořené opevňovací prvky, válcové baštičky s klíčovými střílnami a zubaté cimbuří.

Obdobně jako volutové štíty se působením českého prostředí zbavují plastického detailu také arkády. Upouští se zejména od profilovaných archivolt lemujících oblouky a ponechává se zcela hladká stěna. Mezičlánek v tomto zjednodušování tvoří orámování oblouků sgrafitem nebo chiaroscurem, v ploše napodobujícím iluzivně archivoltu. Typickým profilem ostění oken i dveří, přecházejícím až do časně barokních valdštejnských staveb, je čtvrtválec mezi dvěma hranolovými lištami při vnějším okraji ostění.

V kamenictví jsou prostředníkem slohu Vlaši – Italové, kteří nenacházejí obživu ve své vlasti a putují houfně na sever, za Alpy. Početné skupiny mistrů zedníků a kameníků se usazují v Čechách, přijímají tu měšťanství a v některých městech vytvářejí celé kolonie (v Praze na ně upomínají Vlašská kaple, Vlašská ulice a v ní Vlašská špitál) a brzy se i v tvorbě přizpůsobují domácímu prostředí, a naopak zase místní umělci se přiučují od nich.

V kamenictví mimo nastíněný vývojový proces stojí severočeská francouzsky orientovaná saská renesance, dodávající předlohy také častější české stavební tvorbě. Neužívá sgrafita, místo vyzděného a omítaného členění štítů sahá k tesaným kamenným architektonickým článků, a zejména typické jsou baňaté dříky sloupků (stavby v Benešově nad Ploučnicí, Jáchymov aj.), dále silně dekorativně pojaté portály s edikulami a portály, do jejichž nálevkovitě porozevřeného ostění jsou, obvykle přes roh, vybrány nikdy se sedátky.

Oprava kamene

V kamenických pracích z tohoto Saskem ovlivněného prostředí se postupně do celých Čech šíří pozdní renesance, přicházející ponejvíce s luterstvím kolem roku 1580 a trvající u nás – s jednotlivými přežívajícími výjimkami – do Bílé hory. S ní se prostupuje manýrismus, zprvu považovaný za pouhý směr, ale nověji hodnocený již jako slohové období mezi renesancí a barokem (v italském umění např. spadá mezi léta 1530 – 1600). Název se odvozuje z francouzského slova maniére – způsob a někdy také z latinského manus – ruka, protože v manýrismu jde o jistý druh eklekticismu – o manýru, vnější formální dokonalost a zručnost, vycházející z přejímání způsobů, tvarů a motivů již úspěšně vyzkoušených jinými umělci na jejich – slavných – dílech. Avšak zatímco tyto tendence jsou lépe postižitelné a odlišitelné v malířství a sochařství (u nás např. v tvorbě nizozemských umělců za císaře Rudolfa II.), v architektuře se zatím nedošlo k jednoznačnému hodnocení a to tím spíše, že manýrismus přesahuje až do mnohotvárného období druhé, ne-li ještě i třetí čtvrtiny 17. Století – raného baroka.

Ačkoli v kamenictví k pojmu manýrismus lze přičíst např. nahrazování triglyfů v kladí konzolami, svislých architektonických článků, sloupl, polosloupů nebo pilastrů, figurami a hermami, pronikání klenáků v portálech do kladí apod., zůstaneme pro zjednodušení u společného výčtu znaků pro celé údobí, ohraničené zhruba roky 1580 – 1620.

Oprava kamene

Podíl holandských a německých vlivů a zabarvení pozdní renesance je patrný především v přemíře ornamentu. Ve sgrafitu kromě geometrického členění (zejména prázdnými obdélníky) nabývají obliby figurální motivy jak alegorické, tak s tématikou z antické mytologie nebo historie, ale i náboženskou, čerpající hlavně ze Starého zákona (velmi časté výjevy z příběhu o Samsonovi).

Kamenické práce a barokní sloh a jeho specifika

Kamenictví používá výklad pro pojmenování baroku takto. Pokud jde o základní význam, uvádí se jako výraz, jímž se ve středověké logice označovaly nesprávné a směšné úsudky, nebo se odvozuje z portugalštiny ve významu nabubřelý. Obecně se mluvívá o tom, že každý sloh prodělává svůj barok – své stárnutí, projevující se bohatostí a zprohýbaností tvarů.

Oprava kamene

Kamenictví definuje označení „barok“ nebo „baroko“ pro sloh vznikající v 16. století v Itálii a ovládající v 17. a podstatné části 18. století evropské umění, prý posměšně naráželo na prohřešky tohoto slohu proti klasické estetice renesanční. V naší literatuře pro barok najdeme také název „sloh parukový“, odvozený z módy nošení paruk jak u pánů, tak i dam vyšších společenských vrstev.

Ačkoli kamenictví v obecném povědomí se spojuje příchod baroka do českých zemí s porážkou na Bílé hoře, proniká k nám toto umění přirozenou a zákonitou cestou vývoje již dříve. Za první jeho projevy v architektuře se považují nynější kostel P. Marie Vítězné (U Jezulátka), původní luteránský kostel Nejsvětější Trojice v Praze na Malé Straně z let 1611 – 1613 a na Hradě Matyášova brána z roku 1614.

Kamenictví tento sloh sám o sobě vnímá jako mnohotvárný se ve svém vývoji dělí na několik fází. Nejčasnější období, kryjící se zhruba s třicetiletou válkou (1618 – 1648) charakterizované stavbami několika zbohatlých jednotlivců, bývá nověji zahrnováno pod manýrismus (zmíněný již u pozdní renesance. To přerůstá v raný barok, vyplňující téměř celou druhou polovinu 17. Století a reprezentovaný vesměs díly cizích umělců. Od sklonku 17. Věku až do poloviny 18. Století vládne vrcholný barok, dostávající české zabarvení a dosahující evropské úrovně, a konečně posledním údobím, spíše epizodou pozdní fáze slohu, je rokoko, trvající asi od poloviny čtyřicátých let (někteří historikové umění spatřují rané rokoko již v architektuře dvacátých let) do sedmdesátých let, kdy se začíná překrývat s klasicismem. (Klasicismus bývá často připojován k baroku jakožto barokní klasicismus nebo dokonce klasicizující barok, jindy se odděluje).

Oprava kamene

Kamenictví definuje raný barok, který v nejvšeobecnějším rozdělení slohů trvá v našich zemích od roku 1611 přibližně do konce osmdesátých až začátku devadesátých let 17. století. V nejnovější době – jak bylo podrobněji řečeno již u pozdní renesance – se mezi renesanci a barok vkládá stále samostatněji chápané slohové údobí, tzv. manýrismus. V architektuře zatím není přesně charakterizovaný ani časově vymezený (dokonce se objevil pokus považovat celé období raného baroku za manýrismus) a nejspíše mu lze přiřknout tvorbu do poloviny 17. století.

V kamenictví v pojetí architektury – církevní i světské – převládá směr klasicizující, při vší pádnosti článků strohý a v půdoryse i obryse užívající převážně přímek. Po vývojové stránce nelze v této době sledovat nějakou souvislou linii, nebo množství cizích, hlavně italských architektů z různých míst a různého zaměření pracuje na jednotlivých zakázkách po celých zemích – každý v duchu vlastního vyškolení. Protože početné italské sdruženíi měly ve své organizaci jak složku projekční, tak prováděcí, není u řady známých jmen jisté, zda jde o skutečné architekty – autory staveb, u nichž jsou archívně doloženi, nebo jen o stavitele, pracující podle cizího projektu. (Ostatně v celém barokním období jsou dosud autorství většiny staveb nejistá a proto nás nesmí překvapit, setkáme-li se v literatuře s postupným připsáním jedné a téže stavby různým umělcům.)

Kamenické práce a jejich typické znaky pro raný barok jsou portálky i ostění oken s ušima a kapkami a některá okna po renesančním způsobu ještě sdružená. Štíty vrcholí trojúhelníkem nebo segmentem a jejich boky svírají volutová křídla. Obrys doplňují kamenné koule a piniové šišky nebo obelisky. Klenby bývají valené s lunetami (výsečemi) nebo se styčnými lunetami (tedy podobné křížovým). Klenby stejně jako stěny bývají někdy pokryty těžkým masivním přebohatým štukem. Příznačnými ornamenty jsou rouška, tzv. Také šátek, a ovocný feston, přežívající z renesance až do počátku 18. stolení, a zejména boltec, kombinovaný někdy s penízky.

V kamenictví lze vrcholný barok lze vymezit zhruba devadesátými léty 17. století až čtyřicátými léty 18. století. Stavitelství vrcholného baroku je charakterizováno vším tím, co bylo vytknuto obecně jako znak dynamizujícího směru tohoto slohu i jako přínos baroka. Vše ovládající křivky, určující půdorysy i obrysy staveb, se zmocní i okenního otvoru a především v církevní architektuře (u civilních staveb převážně ve štítech a vikýřích) vytvářejí kasulové okno, zvané tak proto, že tvarem připomíná kasuli – kněžský ornát.

Oprava kamene

V kamenictví mezi řadou vynikajících architektů přední místo zaujímají oba Diezenhoferové, Kryštof a jeho syn Kilián Ignác, a Jan Blažej nebo Giovanni Santini zvaný Aichl, jemuž se někteří historikové umění v současné době pokoušejí přisuzovat díla až dosud připisovaná Kryštofu Dietzenhoferovi (jehož považují jen za provádějícího stavitele). Především zásluhou těchto tří tvůrčích osobností se česká architektura dostává opět do popředí evropského umění. Ačkoli již dříve vznikaly v našich zemích stavby vysoké kvality, mnohé z nich zůstávaly i nadále českému prostředí vzdálené svým duchem i pojetím. Tyto jednotlivé proudy přetváří a s českou domácí tradicí spojuje Kryštof Dietzenhofer ve svých nedostižných chrámových architekturách a jeho syn, spolupracovník a pokračovatel, pak dovršuje směr, kterému se právem dostalo označení český nebo pražský barok, a v němž osobitým způsobem spojil dynamismus radikálního baroka, klasicizující francouzský barok a monumentalitu vídeňského okruhu.

Oprava kameneV klenbách kromě starších typů nastupuje počátkem 18. Století tzv. placka (neboli plachtová klenba), vytváření se buď ohromné plochy pro velkolepé malby, které potlačují stále více význam štukového ornamentu a přispívají k iluzivnímu prohlubování, zvyšování a otvírání prostoru.

Kamenické práce v ornamentice vystřídají ještě ze 17. století akant, od roku 1710 s ním souběžný akant s pentlí, v letech 1720 – 1740 páska a po roce 1740 mřížka a mušle, postupně nabývající nesymetrického tvaru a později prokrajovaná, předznamenávající rokokový ornament rokaj.

Kameníci a štuk až dosud jimi omezený převážně na interiéry, se rozlévá po průčelích novostaveb i v doplňcích starších fasád a je – stejně jako architektonické články, římsy, pilastry, šambrány aj. – většinou bílý nebo vůbec světlejší než základní plocha fasády, teď obvykle živě barevná (oproti ranému baroku s tmavšími, např. výrazně červenými architektonickými články na bílé, někdy žluté ploše, tedy dochází k převrácení barevnosti).

Oprava kamene

Kamenictví a barokní gotika, vzácněji označovaná méně obvyklým názvem gotizující barok, podobně jako v 16. století románská renesance, se zdánlivě nepochopitelně obrací pro inspiraci přes jeden sloh do minulosti. Tentokrát však nejde o skutečné ani domnělé hledání tvarů pro další tvorbu – barok právě tehdy, kolem roku 1700 a v první čtvrtině až třetině 18. století, to je v časovém rozmezí výskytu barokní gotiky, prochází vrcholným tvůrčím vzepětím – nýbrž setkáváme se tu se záměrným historismem, k němuž zcela programově sahají především nejstarší duchovní řády, aby proti novým protireformačním řádům.

Kamenictví a barokní gotika zaujímá v naší architektuře (a to i interiérové, vyřezávané – v oltářích, kazatelnách a vůbec mobiliáři) poměrně krátký časový úsek a zahrnuje celkem nevelký počet staveb, jde vesměs o díla vynikající úrovni. Umělci se snaží přiblížit se duchu staveb vyzvedaných někdy z trosek, ale způsobem tvůrčím a plně odpovídajícím jejich době. Že se nepokoušeli o pouhé kopírování fragmentů článků v pobořených nebo sešlých stavbách, je patrné i z toho, že mezi jiným pracují i s motivy z pozdní gotiky, která se ve stavebním vývoji přestavovaných chrámů neobjevila. K vynikajícím ukázkám zařízení mimo tyto stavby patří bohatě řezaný mobiliář v románském kostele sv. Havla v Poříčí nad Sázavou. Ojediněle vznikají i novostavby, jako Santiniho poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

Oprava kamene

Kamenictví a rokoko – pokud vycházíme z jeho nejtypičtějšího vnějšího znaku, ornamentu rokaje – lze v našich zemích vřadit mezi polovinu 40. let – 60. až 70. léta 18. století. Někdy se však za nejčastější fázi rokoka považuje období charakterizované jemnou páskovou ornamentikou (1720- 1740), která je zde ponechaná ve vrcholném baroku

Rokoko zejména právě v architektuře se neprojevuje dostatečně výrazně jako samostatný sloh a kromě několika případů „rokokového“ zdrobnění a hravosti je od baroka pomůže odlišit spíše jen zmíněný ornament rokaj. Příznačná pro rokoko – v rokajových kartuších, ve tvarech váz apod. – je hybná nesouměrnost, odlišující je od symetrického baroka, avšak půdorysné dispozice a rozvrhy průčelí plně dodržují osovost, a tedy i symetrii, k nimž se dopracoval barok.

Kamenické práce sloh klasicismus a empír a jeho specifika

Oprava kamene

V kamenictví klasicismus v nejobecnějším významu znamená používání motivů inspirovaných a přejímaných z tzv. klasického umění, tj. z umění antického Říma a Řecka. V tomto smyslu se mluví o klasicismu v renesanci stejně jako v baroku 17. nebo 18. století.

Kamenictví definuje klasicismus jako označení slohu poslední třetiny 18. století napovídá, že hlavním zdrojem a zaměřením umění té doby jsou klasicistní prvky a principy, k nimž se obrací pozornost umělců po vyčerpání tvůrčích možností baroka, uzavřeného rokokem. Jako na rozhraní všech slohů dochází zprvu i zde k prolínání a překrývání starého s novým a zpočátku se klasicistní tvarosloví někdy jen jakoby nanáší na ještě barokní kostru. Zejména časnější klasicistní stavby a jejich části mají vnějškově tolik společného s barokem, že se o nich v jednotlivých případech mluvívá jako o pozdně barokních a klasicismus bývá někdy k baroku přičleňován s označením barokní klasicismus, nebo dokonce klasicizující barok.

Oprava kamene

V kamenictví podstatnou součástí klasicismu druhé poloviny 18. stol. je tzv. sloh Ludvíka XVI. (1774 – 1792), vyvinuvší se za vlády tohoto francouzského krále. Je reprezentován především charakteristickým nábytkem a ornamentikou, která však přechází záhy na architekturu a šíří se i do jiných zemí Evropy. Empír, zvaný také císařský sloh, má původ názvu ve francouzském slově empire – impérium, císařství, a to proto, že se jím stavělo převážně v době, kdy se Napoleon Bonaparte prohlásil císařem (1804), a pak ještě celou první polovinu 19. století.

Označení „empírové“ se občas užívá i pro stavby vzniklé před rokem 1804 (pokud vykazují příslušné vnější znaky).Ve vymezení a užívání názvů klasicismus a empíru tedy není naprostá jednotnost. Období klasicismu a empíru se však ve skutečnosti ani zdaleka nejeví jako stylově jednolité. Již před rokem 1800 je provázeno raným neboli časným romantismem, vyvolaným romantickým vztahem k umění jiných kultur, exotice i venkovu, a ještě před polovinou 19. století se objevuje biedermeier. Ten nachází výraz spíše v měšínské kultuře bydlení, v nábytku, uměleckém průmyslu a v odívání, nikoli v architektuře. Název vznikl kombinací jmen dvou měšťáckých postav z německého časopisu „Fliegende Blatter“, pana Biedermanna a Bummelmaiera, takže podstatu tohoto měšínské slohu přímo nepostihuje.

Kamenické práce a sloh romantismus a jeho specifika

Oprava kamene

Kamenické práce započali odrážet tajemné kouzlo minulosti, exotika vzdálených zemí i idyla venkova zapůsobily na tvorbu již od konce 18. století v časném údobí romantismu, tehdy většinou v drobnějších stavbičkách dobového účelu, pouze oblékaných do cizokrajných, středověkých nebo „venkovských“ tvarů a detailů. Byl to určitý proud, který jen doplnil a zpestřil převládající klasicismus a empír.

V kamenických pracích před polovinou 19. století nastává změna. I když také další fáze romantismu bývá obvykle připojována v přehledech ještě ke klasicismu a empíru, bylo by možné hledat tu již spojovací článek k období historizujících slohů. To ostatně naznačuje i termín romantický historismus pro tvorbu let 1830 až 1860. Romantismus druhé třetiny 19. století totiž pozbývá hravosti a mnohotvárnosti předcházejících desetiletí, zdroje inspirace hledá výhradně ve středověké architektuře – i když, podobně jako potom historizující slohy, ne pouze v prostředí domácím – a výsledkem jsou na prvním místě veliké přestavby starších zámků nebo důkladné adaptace objektů stojících tou dobou ve zříceninách. (To je i případ velmi pozdní, do počátku 20. stol. přesahující úpravy Kokořína.)

V kamenictví významnou roli z hlediska formální stránky hrála v tomto proudu soudobá gotická restaurace zámku ve Windsoru v Anglii. Anglická novogotika, tzv. též windsorská, nachází u nás širokou odezvu. Vyznačuje se tupým zakončením budov i věží (na jejich stožárech vlávaly – jak ukazují dobová vyobrazení – prapory) a nárožních věžiček, pokud možno mnohobokých, jejichž obrys – bez viditelných střech – obohacuje zubaté cimbuří, vysazené na krakorcích. Jiným prvkem anglické gotiky, rozšířeným také na novogotické stavby odlišného zabarvení, je tudorský či tudorovský oblouk, užívaný u portálů bran, u oken i v žebrových klenbách a velmi plochých.

Oprava kamene

V kamenictví hlavními představiteli romantické anglické windsorské novogotiky v zámecké architektuře jsou zámky Hluboká (1841 – 1871) a na jižní Moravě Lednice (1843 – 1856), jejíž stavitel Wingelmuller byl dokonce poslán na studijní cestu do Anglie a Skotska, aby tvary i uspořádání přestavby byly co nejčistší a nejautentičtější. Naproti tomu Fr. A. Harrach pro novostavbu svého zámku Hrádku u Nechanic (1841 – 1854) objednal plány přímo od anglického architekta Lamba.

Kamenické práce jsou v tomto duchu a díky nim vyrůstá od roku 1849 veliká přestavba zámku ve Žlebech u Čáslavi. Jeho čtyřkřídlý komplex s pozdně gotickým jádrem, předělaný v renesanci, dostal v 18. Stol. barokní fasády a předložením čestného dvora, který zůstal nedokončený, před vstupní trakt se změnila celková dispozice. Architekti Škvor a Schmoranz kouzlí z tohoto novověkého zámku romantickou iluzi středověkého hradu.

Z hlediska kamenických prací jinou významnou ukázkou romantické architektury je přestavba rohanského zámku Sychrova u Turnova v letech 1847 – 1862, k jehož baroknímu jádru přibyly v prvé polovině 19. století rozsáhlé empírové doplňky, prozrazující se i teď v celkové dispozici i v poměru a tvaru hmot.

Kamenický skvost Sychrov nenabyl rázu hradu, ačkoliv k hlavnímu křídlu kromě hranolové Rakouské neboli Rohanské věže přistavěli válcovou vìž Bretaňskou, vycházející typologicky z hradní architektury francouzské, a přilehlý hospodářský dvůr oddělili od silnice zdí s cimbuřím a válcovými nárožními baštičkami s klíčovými střílnami, převzatými z pozdní gotiky. V detailech zámeckých průčelí se objevují i románské prvky, obloučkový vlys s diamantovým řezem a v nádvoří.

Kamenictví u všech staveb řeší jen vnější zdání a protože není ani možné v polovině 19. století myslet a stavět tak jako ve dřívějších dobách, zaměňují a kombinují se i různé materiály, jejichž povrch se často velmi rafinovaně upravuje. Hlavní dřevěné schodiště na Sychrově působí dojmem litiny nebo kamene, jinde keramické nebo štukové články imitují kámen, někdy si architekt vypomáhá litinou, železné nebo dřevěné bývají kružby v oknech, arkýřové věžičky na velké věži ve Žlebech jsou dřevěné a jejich prkenné obíjení pouze zevně omítané.

Kamenické práce se snaží přes nespornou snahu vyvolat dojem středověkého sídla zůstávají rovněž interiéry místnostmi 19. století, a proto se kroužené obrazce štukových žeber rozvádějí nikoli na klenbách, ale na plochých stropech, kam se stejně neorganicky přenášení také motivy seschlých sukovitých větví (např. na Sychrově), přejímané z pozdní gotiky.

V kamenictví je romantismus obracející se do minulosti provázen zcela zákonitě sběratelstvím, ale není-li dosažitelný starý předmět, a již nábytek, zbraně a zbroj, není problém doplnit jej kopií nebo napodobeninou, opatřenou vědomě třeba i starým letopočtem. Originály se tak mísí s výrobky 19. století – v menším měřítku to jsou renesanční erby malované na skle i jiné malby na skle, zasazované do romantických oken s šestiúhelníkovými nebo terčovými tabulkami, zalévanými do olova, ale přinášejí se odjinud také dřevěné renesanční stropy, portály a obkládání celých stěn, a jsou-li neúplná, doplňují se podle potřeby (ve Žlebech se použilo obložení z Tyrol a z dnes polského Malborku, kdysi hradu řádu německých rytířů Marienburgu, na Hluboké jeden dřevěný renesanční strop pochází z Českého Krumlova, jiný ze zámku Schwarzenbergu v Bavorsku.

Kamenické práce vcházejí z takového prostředí a také tak novodobý šlechtic Špaček, jenž zakupuje zříceninu hradu Kokořína a v letech 1911 – 1918 přistavuje pozdně romantickou budovu k patě válcové věže a starý palác dává zvýšit o druhé patro. A zatímco se na nároží novostavby objevuje na krakorcích socha majitelovy manželky, v síni nad schodištěm vidíme na nástěnných malbách celou Špačkovu rodinu v renesančních loveckých úborech.

V kamenictví všechny tyto proudy pronikají více či méně opět i do dalších stavebních odvětví, na průčelí domů apod. Jednou z velkých akcí první poloviny 19. století, poznamenaných romantickými tendencemi, je přestavba pražské Staroměstské radnice s charakteristickým použitím šedé barvy pro kamenné nebo kámen napodobující architektonické články a červené pro omítané plochy (připomínající cihlové režné zdivo staveb, které poskytly inspiraci) a mohutnou kvádrovou baziliku na hřbitově v Turnově.

Oprava kamene

Kamenické práce a 19. století a neohistorické slohy

V kamenictví období historických slohů v architektuře zabírá téměř celou druhou polovinu 19. stol. a zasahuje až do počátku 20 stol. Jeho trvání – po romantismu – se někdy rozděluje na starší období let 1860 – 1880, tzv. přísný historismus, a na mladší, v rozmezí roku 1880 – počátku 20. století, označované jako pozdní historismus. Jindy se setkáváme i s jiným dělením, např. úsek 1860 – 1890 je označován obdobím pozdního romantismu a novorenesance a desetiletí 1890 – 1900 se připisuje elektismu.

Kamenické práce se ve slohu elektismus v jehož základním významu čerpání z cizích myšlenek a výtvarného díla a jejich přenášení, často formální, do vlastních prací – mívá někdy význam víceméně pejorativní, naznačující jistou podřazenost elektismu skutečné tvorbě, jinde – např. v elaborátech Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů – pojem elektické se významem rovná označení historické slohy nebo pseudoslohy, aniž by se tím jejich význam ve vývoji české architektury podceňoval.

Oprava kamene

Kamenictví a novobarok se však rozbujel i s ožívajícím hnutím památkovým. Přichází totiž právě do období kolem r. 1900, kdy „Bestia triumphans“ přikročila ve jménu modernizace a ozdravění Prahy k smutně proslulé „asanaci“, jíž padlo za obě celé historické židovské město (tehdejší Josefov), část Starého Města a Vojtěšská čtvrť a Podskalí na Novém Městě. Druhá polovina 19. století nezůstává však jen u napodobení evropských slohů. Orientální a maurské prvky a motivy tvoří základ architektury synagóg, které si v tomto období hospodářského rozmachu stavìjí židovské náboženské obce prakticky ve všech větších městech.

V kamenických pracích v devadesátých letech pronikl i do české architektury nový materiál s nebývalými možnostmi konstrukce a vytvoření prostorů, totiž ocel, dávající předpoklady k montáži skutečných moderních staveb, jaké vznikaly – spíše jen ukázkově, zatím bez obecnějšího ohlasu – při příležitosti Všeobecné zemské výstavy v Praze v roce 1891 (Průmyslový palác, rozhledna na Petříně). Pozornost však nebyla zatím vůbec věnována železobetonu, který v jiných zemích začínal být běžným. Naproti tomu již dříve našla uplatnění ozdobně ztvárněná železná litina, použitá kromě zábradlí, kandelábrů veřejného osvětlení a spíše menších doplňků i na takové stavby, jako je kolonáda v Mariánských Lázních z roku 1889.

Oprava kamene

Kamenické práce v 19. století a secese a její specifika

Slovo secese znamená v latině (v původním tvaru secessio) oddělení, odštěpení a jako název slohu vyjadřuje odštěpení hlavně mladších umělců od starší generace. Proto se také v Německu toto hnutí nazývá Jugendstil – styl mladých, mládí, mladého věku a Francouzi mu říkají L’art nouveau, nové umění.

Kamenictví a jeho secesi do Prahy a tím do Čech přináší z Vídně v druhé polovině devadesátých let 19. století Bedřich Ohmann (v letech 1897 – 1898 staví Na Příkopě v Praze kavárnu Corso, dnes již zbořenou) a secese pak dosahuje největšího rozmachu a nejčistších forem od sklonku 19. přes první desetiletí 20. století. Později ustupuje silné konkurenci moderny a zčásti i kubismu, ale ještě ve dvacátých letech dožívá na průčelích domů projektovaných venkovskými staviteli.

Kamenictví a Secese je také příkladem, jak ošidné a krátkodobě platné může být hodnocení uměleckého slohu nebo směru pouze z hledisek dobového vkusu a jak neobjektivním je hledisko, zda se nám ten či onen styl líbí či ne. Ještě nedávno se secesní architektura prohlašovala za úpadkový formalistní omyl. Můžeme také číst, že historie najde v secesi sotva více než krátkodobý elekticismus, jenže přece již dožívající (čímž se myslí historické slohů). Přední představitel secesní tvorby je hodnocen jako kompilátor, ne dosti vkusný dekoratér a „nad jiné nepodařený Obecní dům v Praze … je typickým odrazem tehdejšího maloměšťáctví a elekticko-dekorativního rozvratnictví, je holdem prostřednosti a úsluhou kulturní zaostalosti“ atd. S tím srovnejme současnou oblibu secese: nejenže se secesi dostalo zadostiučinění a nového ocenění v odborných kruzích, že se reprodukují kresby a plakáty Alfonse Muchy apod. Je proto třeba se vyvarovat ukvapenosti při zaujímání „nekompromisních“ stanovisek a pokud jde o památky, nehodnotit je jen podle osobního vkusu.

Kamenické práce obsahují nesporně snahu o líbivost, kde je u secese nesporná, což dokládají nejen tvary a ornamenty vlastní architektury, ale i rovnocenné přiřazení dalších uměleckých disciplín a výtvorů uměleckých řemesel k architektuře. Běžně se u těchto staveb setkáváme se sochařskými doplňky, např. s naturalisticky pojatými mužskými i ženskými figurami v aktu, a již štukovými nebo kamennými, rámujícími vstupy, nebo oživujícími fasádu a ztvárněnými téměř jako volná plastika (od líce architektury zcela odstávají jejich hlavy, vztažené paže, povlávající drapérie), a dále s reliéfy. V nich se promítají s oblibou náměty národní a vlastenecké, jako Hus na hranici, Žižka na koni, Jiří z Poděbrad tasící meč na papežského legáta, Libuše věštící slávu Prahy, jindy to jsou nejslavnější české hrady, jako Karlštejn a Křivoklát, figurální skupiny s textem „Kde domov můj“, „Proč bychom se netěšili“ apod., ale kromě nich se k bohaté produkci připojují reliéfy s mytologickými a mýtickými náměty, s vílami, různé žánrové motivy jako hudebníci, tanečnice aj. Neméně významný podíl na dotváření průčelí i honosných vstupních prostorů připadá malbě – ponejvíce zase figurální, a vedle ní i mozaice. Jí blízké jsou také skleněné a keramické ornamentální doplňky, různé obklady, kachlíky, vejčité glazované prvky, celek doplňuje zlacení a v kovových částech mosaz připomínající zlato, k průčelím se připojují ozdobné přesahující železné konstrukce říms se skleněnými deskami a nad vstupy rovněž na ozdobně tvarované kovové konstrukci poskytují příchozím ochranou skleněné stříšky (markýzy).

Kameníci mnohem více než v minulosti doplňují fasádu (ale leckde i vestibul) reliéfní nápisy z typických secesních liter, někdy vsazené do vyzlacené vpadliny, a tedy licující se stěnou, jednak vztahující se k reliéfnímu výjevu, jednak obsahující různé průpovědi, prosby o boží požehnání, novodobé názvy nebo pojmenování převzaté – často i s domovním znamením – po starém zbořeném domě. Velmi často tu bývá letopočet stavby a buď jméno, anebo alespoň začáteční písmena jména majitelova (která se ovšem objevují již po celé 19. století např. v mřížích vrat apod.).

V interiérech ke štukové a malířské výzdobě přistupují ještě mramory, kvalitní dřevěné obklady, ozdobná osvětlovací tělesa např. se zavěšenými skleněnými tyčinkami, kování, zrcadla, prosklení s barevnými, leptanými a lazurovanými skly, různé dlažby a řada dalších doplňků, o nichž byla zmínka již u interiérů pseudoslohových domů. A tak nepřekvapuje, že v Anglii se slohu souměřitelnému s naší secesí říká Arts and Crafts – umění a řemesla.

K nejvýraznějším abstraktním ornamentům secese patří tzv. kouřová křivka, malebně se vlnící a nestejně široká, ornament nazvaný tak pro podobnost s kouřem např. položené cigarety, který volně stoupá a je rozvlněn a zprohýbán nepravidelnými jemnými závany proudícího vzduchu. Buď se tyto křivky uplatňují v základní podobě, nebo se promítají do stylizovaných stvolů a dlouhých listů květin. V kamenických pracích z geometrických obrazců jsou zvlášť typické reliéfní kruhy a kružnicové kompozice jakoby z několika různě velikých obručí zavěšených na jedné skobě, takže se nahoře dotýkají a směrem dolů – kam se rozšiřují – se mezi nimi interval zvětšuje. Na ně často navazují svislé nestejně dlouhé lišty nebo rýhy, členící např. dřík pilastru nebo lisény, a jindy skupinu kružnic nahradí věnec se stuhami.

Kamenictví a jeho secesní detaily a ornamentika však pronikají i na souběžně stavěné objekty, jejichž průčelí si z převážné části drží tvary některého z historických slohů, takže na novogoticky řešené fasádě se objeví výplně ze secesních listů či široká segmentově zakončená okna s charakteristickým listovým orámováním, ale třeba již opět s parapetem vyplněným motivy lichých (slepých) kružeb. Zejména se secese mísí s pseudobarokem, který dochází uplatnění teprve kolem roku 1900. Na druhé straně se také potkává s nastupující modernou a u některých staveb není na prvý pohled snadné rozhodnout, která složka v nich převažuje.

Kamenictví má z řad architektů, spoluurčujících slohový proud rozbujelé secese, vybočují dvě tvůrčí osobnosti, Kamil Hilbert a Dušan Jurkovič. Příkladem Hilbertova odklonu od historizujících pseudoslohů a běžného secesního dekoru je jeho kostel sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích, kde převládá zjednodušený vyjadřovací způsob. Slovák Jurkovič se zase jednoznačně přiklonil k lidové moravské a slovenské architektuře, jež se pro něho stala nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Z materiálů si oblíbil dřevo, a to jak pro konstrukci a úpravu interiérů a členění fasád, tak – v podobě šindele – pro krytinu. Ukázkou z jeho původní tvorby mohou být budovy lázní (v Luhačovicích) stejně jako ve výletních střediscích (Pustevny na Radhošti).

V kamenictví jde o výčet staveb, které vznikaly v secesním slohu nově. K nejtypičtějším ukázkám secese lze počítat budovu Hlavního nádraží v Praze a pražský Obecní dům, pro českou a pražskou secesi příznačný, a již jej hodnotíme tak či onak. Skutečně vzornými příklady secese zůstávají pavilóny pro různé výstavy, jimž patří trvalé místo v historii naší novodobé architektury, třebaže zanikly a připomíná nám je již jen fotodokumentace.

Oprava kamene

Kamenické slohy v 20. století a jejich specifika

Kamenické práce a kamenictví jako ve 20.století prochází několika tvůrčími slohy, které se v podstatě prolínají a mají krátké časové úseky. Kubistická architektura se rozvíjela hlavně po čtyři roky, 1910 – 1914 (jinde se za rok jejího zrodu uvádí letopočet 1911, kdy se avantgardní „Skupina výtvarných umělců“ rozešla se spolkem Mánes a její čtyři členové, Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol a Vlastislav Hofman se stali tvůrci a propagátory kubismu v architektuře). Ačkoli podobně jako u moderny zasáhla i do vývoje kubistické architektury první světová válka, kubistická nebo kubismem alespoň ovlivněná díla najdeme ještě v poválečných letech (např. v roce 1919 vznikají vynikající Učitelské domy v Praze v ulici Elišky Krásnohorské).

Kamenictví zažívá tzv. obloučkový dekorativismus, náleží časově hlavně první polovině dvacátých let a – jak uslyšíme – zatímco některé práce o moderní architektuře jej staví do ideového protikladu s kubismem, jiné jej hodnotí jako nový vývojový stupeň kubismu, mj. i proto, že jeho tvůrci jsou opět Janák a Gočár. Dostáváme se zase do polohy, kdy časově malý odstup a ne dostatečně zpracovaná problematika moderní architektury vedou různé odborníky k různému označování a zařazování jednotlivých slohových nuancí (čili jemných rozdílů a odchylek) a směrů. To platí také o hodnocení: v něm ještě nedávno byly oba tyto směry – kubismus a obloučkový dekorativismus – odsuzovány jako formalistické, bez oprávnění na trvalejší existenci, ale naproti tomu hned při vzniku a opět dnes jsou chápány jako přínos české architektury evropské tvorbě.

Purismus – pojmenování odvozené z latinského slova purus – čistý, usiluje o prosazování čistoty architektury zbavené všech nefunkčních a neorganických detailů, které se zejména u kubismu a dekorativismu považují za formalistické, nevyplývající z podstaty architektury a tedy zbytečné. Adolf Loos např. již roku 1908 prohlašuje, že „ornament je zločin“ a později svoji představu moderní architektury, oproštěné ode všeho nepotřebného, realizuje v pražské střešovické Müllerově vile.

Konstruktivismus značí v moderní architektuře směr vycházející především z její konstrukce (kterou někdy až přeceňuje na úkor ostatních složek), a tu do značné míry ponechává při konečné realizaci objektu viditelnou.

Oprava kamene

Pro kamenictví je v mimočeské architektuře je tento termín vyhrazen především velmi osobitému období v mladém porevolučním sovětském států. Z tehdejšího programu skoncovat co nejrychleji s přetrváváním historismů a najít v architektuře nový výraz odpovídající přeměnám společenských vztahů vzešla řada projektů, které – i když zdaleka nebyly všechny realizovány – zůstávají příkladem avantgardní architektonické tvorby. (U nás pronikly myšlenky sovětského konstruktivismu např. do divadelních výprav.)

Kamenictví vnímá funkcionalismus jako architektonický směr naproti tomu svým pojmenováním prozrazuje, že hlavní důraz se klade na funkci objektu, na jeho praktické využití či provozní upotřebení v souladu s účelem, pro který byla stavba navržena a postavena. Oba tyto směry, konstruktivismus a funkcionalismus, se do značné míry prostupují nebo překrývají.

V kamenictví konstruktivismus a funkcionalismus (s platností obou pojmů, jak bylo řečeno výše) vyplňují jak větší část dvacátých let, tak třicátá léta až do začátku druhé světové války, která opět zastavila výstavbu a zbrzdila vývoj architektury, a po válce se nakrátko stávají východiskem pro novou tvorbu.

V kamenictví se funkcionalismus (a konstruktivismus) se stal během desetiletí slohem světovým a nabyl mezinárodního stylového rázu. Nástup fašistických diktatur v Itálii a v Německu a předzvěst blížícího se válečného konfliktu koncem třicátých let zahnaly z většiny evropských zemí nejvýznamnější tvůrčí osobnosti do emigrace, v Sovětském svazu převládly víceméně historizující tendence propagující národní prvky v architektuře, a tak v čele evropského stavebního umění stanulo Československo, kde až do začátku druhé světové války vyrůstala díla, z nichž mnohá ani s odstupem let nezastarala a mohou dodnes soutěžit s tím nejlepším, co v architektuře druhé poloviny dvacátého století vzniklo.

V případě Vašeho zájmu můžete navštívit naší fotogalerii či videogalerii a prohlédnout si ukázky našich realizací či přímo sekci ceník, kde naleznete přehled našich úkonů a jejich cenových hladin.

Děkujeme za Vaši přízeň a těšíme se na spolupráci.

Vedení společnosti Kamenický Servis®